IVCA logo
Zpět

Tradice historických kol ve Veselí nad Moravou

Josef Zimovčák

Pana Josefa Zimovčáka z Milokoště netřeba představovat. Díky svým neobvyklým sportovním aktivitám se stal celorepublikově, ale také celosvětově známou osobností. My Veselané ovšem máme ještě tu výhodu před ostatními, že jej častokrát máme možnost potkávat na cestách v okolí města při jeho tréninku. Všeobecně známé jsou jeho úspěchy a cíle, které zdolal na svém vysokém kole. Namátkou vzpomeneme několikanásobné ocenění titulem mistr světa v jízdě na vysokém kole, či pokoření světoznámých závodů a cyklotras jako je Tour de France (2005), Girod´Italia (2006) nebo La Vuelta (2007). V posledních letech se ovšem jeho pozornost obrací k charitativním projektům „Na kole dětem“, při nichž procestuje křížem krážem Českou a Slovenskou republiku. Aby toho všeho nebylo málo, pan Zimovčák je také předsedou přípravného výboru mistrovství světa historických kol IVCA Rally 2013, které v příštím roce zavítá do Veselí nad Moravou.

Pane Zimovčáku, kolikže to je let, co s elegancí sobě vlastní nasedáte do sedla vysokého kola?

Poprvé jsem na vysokém kole jel v roce 1975, ale sportovně se jízdě na tomto kole věnuji devatenáct let, takže příští rok bude jubilejní dvacátý. V roce 1993 jsem poprvé vstoupil do světa závodní cyklistiky historických kol na mistrovství světa v Praze, kdy jsem skončil na třetím místě.

Jak to vlastně všechno začalo?

V roce 1972 jsem na Závodě míru v Pardubicích čekal spolu s kamarády na peloton závodníků a najednou se vřítili do cílové brány borci na vysokých kolech. Vůbec jsem nechápal, co se děje, a byl jsem překvapený a pak teprve jsem zjistil, že to jsou kola historická, na kterých se kdysi jezdilo. Dneska se tomu musím smát, ač jsem byl už plnoletý a „fousatý“, tak jsem ta kola nikdy neviděl... snad někdy matně na obrázku, ale až tehdy jsem se dozvěděl, že jsou to předchůdci dnešních kol. Tehdy jsem si na takové kolo poprvé šáhl a už tam mě napadlo, že bych se na něm chtěl svézt. Ale skutečně jsem nepředpokládal, že se stane vysoké kolo v mém sportovním životě až tak zásadním. Jezdil jsem na kole nízkém a k cyklistice jsem měl vždy dobrý vztah. Když mi bylo patnáct let, jel jsem na dojezd etapy Závodu míru do Zlína, to bylo mých prvních 100 kilometrů, co jsem ujel na kole. To jsem se na cestu vybavil svačinou a nápoji, no prostě tak amatérsky, dokonce jsem měl nosič a na něm batoh plný těchto produktů, které měly zajistit, abych tam někde cestou „nezahynul“. Dneska je paradoxní, že 100 km ujedu na vysokém kole za čtyři hodiny a stačí mně pouze občerstvení, které uvezu v dresu, takže tak se to všechno vyvinulo, posunulo. Ale v té době jsem to bral za obrovské dobrodružství – vidět Závod míru...

Na kterou cestu vzpomínáte nejraději?

Ony ty cesty byly všechny něčím zajímavé, smutné i veselé. Ale v rámci všech těch cest vzpomínám na to, s jakou chutí se vždycky vracím domů.

Samozřejmě jsou cesty, na které se těšíte, jste z nich mírně nervózní, všechna ta poznání – jestli to byla Amerika, Austrálie i Evropa, jakékoliv místo, ale postupem času zjistíte, že stejně, kamkoli přijedete, už se těšíte domů. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří žijí mimo domov spoustu let, opustili zem – vlast, důvody jsem nikdy nezkoumal, ale už několikrát jsem od nich slyšel: „Pepo, ty jsi stejně šťastný člověk. Vracíš se domů.“

Vysvětlete nám, jakým způsobem funguje projekt „Na kole dětem“.

Na kole dětem

Projekt „Na kole dětem“ to je nejvýznamnější kapitola v mém sportovním životě. Veškeré projekty i závody, kdy se mně podařilo vyhrát, lidé tleskají a plácají po zádech... – to všechno je legrace proti tomu, když se potkáte s dětmi v nemocnici. Onkologicky nemocné dítě a jejich rodiny nezajímá, že má začít mistrovství světa v kopané, že finišuje mistrovství světa v hokeji nebo že někdo ujel na kole Tour de France – to je tak bezpředmětné, protože tito lidé jsou upnutí jen na to, aby se jejich dítě uzdravilo a vrátilo se zpátky do života. Proto má tady ten projekt „Na kole dětem“ dvě roviny: jedna je pomoci nemocným dětem. Prostředky, které touto akcí získáme ze sponzorských darů, darů od měst či od lidí, kteří přispěli na konto sbírky, jsou určeny na rekondiční pobyty těchto malých pacientů s rodinami např. v Tatrách nebo v Jeseníkách a navrácení úsměvů na jejich tváře.

To jsme prostě my lidé – někdy jsme na sebe zlí, agresivní, závidíme si a máme i další negativní vlastnosti, které všichni dobře známe. Ale teď záleží na nás, jak to dokážeme ukočírovat a jak se v reálném životě chováme doopravdy. A je to čistě jenom o slušnosti a míře pokory v každém z nás. Chyby děláme všichni, asi to tak má být. Pak je důležité dělat chyb co nejméně, a když už nějakou udělám, vědět, že jsem ji udělal, a netvářit se, že ji udělal někdo jiný. A to je kouzlo také tohoto projektu – nastavit lidem zrcadlo toho, že jsme zdraví. Protože zdraví je ten největší bonus, který v životě můžeme mít. Není to o slzách, je to o radosti z toho, že chceme pomáhat. Já když přijedu za dětmi na vysokém kole, tak oni vůbec neřeší, že jsem Zimovčák. Oni řeší, že tam je to kolo a že si na to můžou sednout, že mohou kreslit obrázky...

Je to projekt otevřený, který mapuje celou Českou republiku, Slovensko, kousek i Rakouska. Lidé se k nám mohou přidat na kolech a popojet s námi kilometr, dva. Setkají se tam s lidmi úplně cizími, se kterými můžou prohodit pár vět, ale hlavně si uvědomí, že tímto šlapáním někomu pomáhají. A tím se dostáváme k té druhé rovině, neboť pomáhám také sám sobě. Při přednáškách na školách v rámci propagace projektu se mně ohromně daří vštěpovat mládeži myšlenku, že v první řadě oni musí chtít! Že je to fakt jenom na nich! Ne maminka, tatínek, ale v nich je ta síla. Není od věci být vynikající hudebník, vynikající fyzik, vynikající překladatel, ale sport nás může nebývale obohatit, tím že prokysličí naše myšlenky. A navíc se naučíte i prohrát, a to je také velmi důležitá věc, o které je třeba hovořit.

Život nepřináší jen vítězství, první místa, ale i prohry. Musíme se naučit říkat: „Ano, byli tam i lepší.“ Na druhou stranu je dobré chtít vyhrát.

Všechny mé cesty a projekty jsou spojeny s podporou partnerů, sponzorů a lidí kolem mne, kteří mně pomáhají uskutečňovat mé představy a radost z nezapomenutelných zážitků ze setkávání a poznávání nových lidí. Jsou bezejmenní, ale patří jim můj dík a úcta.

Máte přesně stanovenou cestu s časovým harmonogramem. Budete projíždět také naším městem, jako v minulých letech?

Harmonogram je přesně určen a již zveřejněn na našich stránkách www.nakoledetem.cz. Samozřejmě pojedeme i přes Veselí – 10. etapa povede z Rožnova pod Radhoštěm do Svatobořic-Mistřína a velmi rád se s vámi setkám 12. června odpoledne před kulturním domem ve Veselí nad Moravou, kde budete mít možnost se k nám přidat na kousek trasy, nebo třeba jednu etapu, klidně i celou trasu. Mezi aktivními účastníky cyklojízdy nebudou chybět významné osobnosti, úspěšní sportovci a známé tváře.

Příští rok se chystá ve Veselí nad Moravou velký historicko-cyklistický svátek. Můžete nám projekt IVCA Rally 2013 alespoň ve zkratce představit?

Mistrovství světa - GENT

Celý velocipedistický svět historických kol přijede k nám do Veselí. Především asi každého napadne proč Veselí nad Moravou? V roce 1993 bylo mistrovství světa historických kol v Praze, 2001 v Brně a teď po dvaceti letech se IVCA Rally dostala do Veselí nad Moravou. Asi devět let jsem na těchto závodech nebyl, takže letos jsem se tohoto závodu zúčastnil po delší odmlce a je mi velkou ctí, že jsem tam nejel jenom sám za sebe, ale jel jsem představit a pozvat všechny závodníky jménem předsedy přípravného výboru IVCA Rally 2013 a zástupců města Veselí nad Moravou na setkání v tomto našem krásném a pozoruhodném kraji, na setkání v mém městě Veselí nad Moravou. Připravujeme pro ně zajímavý program. Když to srovnáme Paříž, Praha, Brno nebo New York, a co jim může nabídnout Veselí nad Moravou? Můžeme nabídnou srdečnost, výjimečnost, tradice a folklor, historii... nabídneme Baťův kanál, okolní obce a de facto celý region se do dění této události zapojí. Velmi rád zvu také všechny Veselany, aby se zúčastnili a podpořili tuto mimořádnou akci.

Vím, že jste se v těchto dnech vrátil z letošní IVCA Rally 2012, která se konala v belgickém Gentu. Co tam na vás nejvíce zapůsobilo? Přivezl jste pomyslné, anebo dokonce opravdové žezlo pořadatelů?

Uvědomili jsme si tu velkou zodpovědnost pořádajícího města, anebo pořádající země jako takové. My přebíráme záštitu – nejen Veselí, ale celá Česká republika, která se zhostí tohoto setkání. V Gentu bylo zastoupeno asi 27 států. Dnes už víme, že k nám přijedou z Indonésie, z Austrálie, z Ameriky, z Japonska a z celé Evropy. Už to není jenom hra několika lidí, kteří by chtěli něco zorganizovat, ale vyžaduje to skutečně obrovskou spolupráci – s městem a pochopitelně i s občany. My se stáváme reprezentanty naší mentality před celým světem. Uvědomil jsem si také vážnost celého projektu. Pomyslným předáním vlajky mezinárodní asociace IVCA od pořadatelů bylo vidět jejich úlevu. Je to i taková „hozená rukavice“, vidět po devíti letech, co se odehrálo. Je výborné, že se nám povedlo pozvat je tím, že jsem vyhrál nejcennější šampionát roku 2012, což je výzva pro ty, kteří se chtějí utkat tady s námi nebo se mnou a věřím, že jim to nevzalo chuť a že nejsou z toho nějak smutní. Musím se přiznat, že i po těch devíti letech, když jsem se tam objevil, ty vazby mezi lidmi nebyly vůbec ukončeny, přerušeny. Slýchal jsem: „Pepo, my o tobě víme, my tě sledujeme.“ Byly tam i nové tváře, které jsem nikdy neviděl. A to bylo velmi povzbudivé, když říkali: „My jsme o vás jenom slyšeli. A nikdy jsme vás neviděli a je to pro nás obrovské překvapení.“ Měl jsem z toho velmi dobrý pocit – první krok, co se týče organizace naší IVCA Rally jsme udělali tím správným směrem.

Plánujete do budoucna zopakovat si některý z vámi již absolvovaných mezinárodních závodů?

Ano, nedávno již začala příprava na stý ročník Tour de France, který bude v roce 2013. Takže příští rok bude zcela výjimečný – v květnu Mistrovství světa historických kol ve Veselí nad Moravou, v červnu 4. ročník „Na kole dětem“ a velmi významné jubileum – 100. ročník Tour de France. Ale pozor – velmi radostným okamžikem a smyslem mého života jsou dva roční vnuci – Filípek a Josífek. Už mají první cyklistické dresy a kolo od dědy.

Na závěr si dovolím vyslovit upřímnou poklonu a obdiv.
Za rozhovor děkuje Petra Pavková

Zdroj: Veselské listy
Autor: Petra Pavková
Foto: archiv Josefa Zimovčáka
červen 2012


cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache cache